To byl ten TOP

Po reklamni prestavce se vam opet hlasime s nasim denickem.
Dnes jsme stavali jiz po pul treti rano, abychom se jeli podivat na vychod slunce. Zda se vam to jako blby vtip? Letet pres pul zemekoule, abychom se divali na slunce, ktere stejne za par hodin dorazi i do Cech? Nutno podotknout, ze v Cechach se k pozorovani vychodu slunce odvazi mnozi z nas pouze behem navratu ze spelunky. Presto jsme si tento odvazny cin nenechali ujit hned z nekolika duvodu: zazit trochu zimy v miste, kde prumerne denni teploty odpovidaji nejteplejsim letnim dnum v Cechach; potkat nejake turisty a ujistit se, ze tu nejsme sami; a predevsim vychutnat si pohled na obrovsky sopecny krater (cca 40 km2) s nekolika mensimi sopecnymi kuzely, do jejichz sten se opira ranni slunecni paprsky. Jaka to nadhera, radost pohledet a fotit, fotit a fotit.
Z vyse uvedenych duvodu jsme se ve tri hodiny rano vydali dzipem na vyhlidkove misto na sopku Penanjakan do vysky cca 2800 m n.m., odkud jsme se mohli kochat nadhernym vyhledem na sopecnou krajinu. Muzeme podekovat Panu AllahAkbarovi, ze rozfoukal ranni zbytky mraku a mlhy a bylo na co se koukat. Clenove Gekadky zaujali nejvyhodnejsi pozice k foceni a cekalo se jen na vychod slunce. Jak bylo napsano vyse, v teto vysce byla docela zima a mrznuti prstu nam ztezovalo mackani spousti fotoaparatu. To ale nasim borcum nevadilo a tak vam privezeme spousty nadhernych fotek. Z tohoto mista byl nadherny pohled zejmena na obrovitansky krater a jednotlive sopecne kuzele v nem. Podle pruvodce je krater pozustatkem po hodne davnem vybuchu megahuste megasopky. Nejlepe byly videt kuzele Mt. Bromo a Mt. Batok. Z techto dvou jmenovanych byl urcite zajimavejsi Mt. Bromo, protoze z neho sel dym. V dalce se tycila do vysky cca 3800 m n.m. nejvyssi hora Javy Mt. Semeru.
Dalsim cilem naseho ranniho vyletu byl vystup na Mt. Bromo. Abychom se k jeho upati dostali, museli jsme sjet z vyhlidky do toho obrovskeho krateru. Najednou jsme se ocitli v mesicni krajine, protoze na zemi se valel cerny pisek, kytky temer zadne a okolo nas se do vysky zvedaly sopky a hrana krateru po davne magasopce. Z jednoho kuzelu sel k nebi husty bily dym a okolo byla citit sira a sirovodik (aneb priznejte se, kdo to byl...). Ano, jednalo se o Mt. Bromo. Stejne jako male deti chteji vedet, co se vari v hrnci, ze ktereho jde para, tak i my jsme byli velmi zvedavi, kde se v sopce bere tolik dymu. Proto jsme si vyslapli par stovek schodu, abychom zjistili, na co ti vsichni turisti porad ziraji. A co jsme tam videli? Zazitek to byl nepopsatelny, staci si predstavit, ze pod vami je obrovska dira, ze ktere jde para, strasne pachne a kazdou chvili muze udelat "puuum". Po hrane krateru jsme dosli na druhou stranu Mt. Bromo a po ceste fotili a fotili. Skot opet potvrdil povest nicitele sveho fotoaparatu, kdyz ho opet upustil na zem, nastesti dost daleko od mista, ze ktereho by se skutalel do sopky (pozn. autora: par dni predtim ho malem nechal poveseny na blinkru od motorky a vcera ho malem zapomnel na letisti v Surabaye). Pote se Tutlik se Skotem vydali stejnou trasou zpet. Leos s Bedvou se rozhodli pokracovat v ceste dal a obejit sopku po jeji hrane kolem dokola. To by to nebyla Gekadka, kdyby jeji clenove neprovedli neco neobvykleho a necekaneho, takze se tito dva vejlupci rozhodli opustit relativne bezpecnou hranu krateru a sejit dovnitr do sopky. Nebojte, az uplne dolu jsme nesli, jen tak do pulky, protoze cas nas uz tlacil. Mezitim se Tutlik se Skotem vozili na konickach po cernem pisku a hrali si na kovboje. Dalo by se rici, ze navsteva Mt. Bromo byla prozatim "ten TOP" naseho vyletu.

Po navratu na hotel jsme si dali 20, pote nam pani domaci uvarila obidek a vyrazili jsme smer Pasuruan a pote Surabaya (2. nejvetsi mesto Indonesie), odkud jsme dalsi den meli preletet do Makassaru (na ostrov Sulawesi). Jeste nez jsme nastoupili do busu, ktery smeroval do Surabaye, rozpoutal se o nas ohromny souboj mezi dvema pruvodcimi ruznych autobusovych spolecnosti. Velka konkurence se dale projevila behem jizdy, kdy se autobusy vesele predjizdeli a vitezne na sebe troubili.
Odpoledne jsme dorazili do Surabaye, kde nas cekalo jen prespani. Ubytovali jsme se nedaleko letiste (Skotanek byl v raji, ze muze byt tak blizko letadlum), takze daleko od centra. Dlouhou chvili jsme si zkratili navstevou tohoto rozlehleho mesta. Cesta bemem trvala strasne dlouho, protoze ridic jel tak pomalu, jak jen to slo. Cilem navstevy centra nebyly pamatky ani alun-alun (hlavni namesti vetsich mest). Cilem bylo spravit si chut necim delikatnim, chutnym a hodnym pro takove gurmany, jakymi jsme my. V mysli jsme meli mistni specialitu, kterou jsme za cely pobyt nikde jinde neochutnali. Ano, tusite spravne, zasli jsme do Mekace na Triple Cheeseburger Menu. Ne nadarmo se rika, ze strava ma byt vyvazena, tedy zdrava a nezdrava...
Naproti tomuto stravovacimu zarizeni se nachazel obchodni dum, ktery upoutal nase oci uz kdyz nase kroky smerovaly do Mekace. Po snedeni vydatne vecere jsme se rozhodli vejit dovnitr a najit lekarnu, abychom si poridili nejaka antimalarika. Jen co jsme usli prvnich par kroku, tak nam spadla celist. Obchodak mel asi 7 pater a byl znacne dlouhy (az za roh). Krome i na nase pomery drahych obchodu jsme byli sokovani, ze nakupujici jsou obleceni "normalne" (tzn. jako Evropani). Mezi ostatnimi jsme se citili jako nejvetsi socky ve meste, protoze jsme byli obleceni jako turisti. I kdyz Bedva se svym spinavym bilym trickem vypadal oproti poulicnim prodavacum mnohem upraveneji, v tomhle obchodaku tolik uspechu nesklizel. Vyresil to tak, ze si sve spinave tricko obratil naruby a to se razem promenilo v nove = cistoskvouci, svezi a opet bile. Dlouho jsme tam nevydrzeli a vyrazili radsi zpet do spinavych a zasiflenych ulicek, kde se citime lepe. V pruvodci jsem se zpetne docetli, ze to byl ten nejluxusnejsi obchodak v celem 3,5 milionovem meste. I nadale jsme se snazili najit lekarnu, ale neuspesne. Dokonce se nam na chvili podarilo zrtatit se, tak jse si vzali becaka a vydali se na sightseeing tour. Po chvilce jsme se vyklubali u naseho oblibeneho obchodniho centra.
Behem cesty bemem zpet na ubytovani u letiste se nic moc zajimaveho nedelo, snad jen to, ze jsme jeli precpanym bemem a ja musel sedet na stolicce ve dverich. To pobavilo jednoho kluka na motorce, ktery si najel vedle naseho bema a maval nam tak dlouho, ze jsem si s nim chtel placnout, jenze on to pochopil jako podani ruky. Kvuli tomu trochu pribrzdil, coz zase necekali ostatni ridici v jeho pruhu a tak se ozvalo par piskajicich pneumatik. Nic vazneho se nestalo, my si placli a jelo se veselo dal.

Opet se s vami louci Leos, za nekolik malo okamziku se muzete tesit na clanek od Skota v puvodnim zneni, do cestiny bude mozna prelozen pozdeji :)