Naše hrdiny jsme opustili v internetové kavárně kdesi v Rantepau a nyní si můžete přečíst of-line reportáž kam vedli jejich další kroky.
Jen par minut poté co Tutlik dopsal poslední řádky blogu, jsme povečeřeli ve vedlejším warungu, dali si náš oblíbený džus (leoš pro jistotu hned dva) a nalodili se na palubu našeho červeného autobusu třídy Superexecutive Deluxe VIP AC. Ten na nás totiž čekal hned před warungem i když nástupní místo bylo až asi o půl km dál. V Rantepau se asi nic neutají proto sem se taky celkem bál, že si nas ve warungu najde něký dobrý muž co bude požadovat doplatek za ubytovaní. To se naštěstí nestalo a tak jsme mohli krátce před devátou hodinou večerní vyrazit na 400km cestu do Makassaru. Tato cesta v nás dlouho předtím budila nepokoj a restepekt. Jelikož představa, že strávíme noc v autobuse na cestě plné zatáček šikan a děr, navíc v indoneských sedačkách kam se jen těžko vtěstnají naše nohy a prdelky evropských rozměrů. Nakonec ale někdo objevil (tuším že jsme to byl ja) náš krasný, luxusní bus s širokýmy a sklopitelnými sedačkami takmer až do horizontální polohy a místem na nohy jako u ryanu v bussines class. Až téměř zarážející je že cena 70tis (135kč) naproti tomu ten nejvíc soc autobus kde byly sotva sedačky stal asi 55tis takže rozdíl v ceně minimální. Jedinou nevýhodou našeho expresu byla klimatizace. Tu se mi naštěstí podařilo ztlumit na minimum a zbytek chladného vanu hravě vyřešila dečka a dutiny ochránila zdravotnická rouška. Očekávali jsme, že kolem půlnoci budem stavět a neukládali se k tvrdému spánku. Stavěli jsme v pul 12 asi v ¼ cesty. Kolem půlnoci jsme vyrazili již na ničím nerušenou cestu k jihu. Každý si našel svou polohu ležícího becakáře a krom tutlika kterého zaklínala mistní spíci čarodějnice, jsme se poddali únavě. Cesta utekla velice rychle přišlo mi že sem se na sedačce ani neotočil žehoš na mě ani nespadnul a už jsme projížděli branou Bandura Sultan Hassanudin kam jsme dorazili chvilku před patou hodinou. Takže cesta nakonec netrvala slibovaných 12 hod, ale pouze 8. Na letišti jsme provedli nezbytné hygienické čistky. Zatímco jsem si vychutnával krasu evropské toalety, tak mi zaměstnanec letiště vyhodil kartáček na zuby aspon že tu pastu vrátil. V následujících hodinách někteří na pohodlných lavičkách bez opěradel dospávali noční cestu, zatímco tutlik za pomoci průvodce vymyslel program na dnešní den, jelikož jak jsme se hned rano dověděli odlet do Manada nám posunuli z 19:10 na 20:45.
Pote co mi někdo zasedl postel sem vzdal dospáváni a vydal se hledat úschovnu-marně. Ptal jsem se na přepážkách taxikářů, ochranky…většina dotazovaných neuměla anglicky (což na letišti bych řekl je na pováženou) a ta menšina stejně nevědela jestli je tu luggage deposit. Pote se vydal na průzkum tutlik s někym. Za chvilku byl zpět s najitou úschovnou-nechápu.
Tutlik nam po pečlivém prostudování průvodce sdělil že v 1.5 mil Makassaru nic není s čímž jsme mu, po letmem pohledu do průvodce, museli dát za pravdu. Proto jsme nedočkavě přibalili plavky s tím, že den prolenošíme na pláži jednoho z přilehlých ostrovů o kterém píše průvodce.
A vyrazili jsme. Napřed pěšky, ale u brány nás poslali zpět k terminálu, že odtud jede shutlle bus ke 3km vzdálené křižovatce, kde jezdí MBD (městská bemo doprava). Shutlu se nějak nechtělo proto jsme jeli nakonec taxikem asi za 17tis. Hned asi po pul minutě čekání jsme chytli bemo a vydali se směr centrum. Netušili jsme kolik je jízdné, dali jsme si limit 5000rp. Ukázali jsme ridici Limaribuovku (to je jediné čislo co umim indonesky) zeptali se OK? OK! a jeli jsme. Po pár km řidič zastavil a chtěl zaplatit tj. celkem normální tak jsme mu dali 20k za nás všechny ale to se mu nějak nelíbilo. Po par minutách dohadování, kdy ani jedna strana nerozuměla ani slovo a moje výkřiky „limaribu“ k ničemu nevedli, jsme řidiči co si myslel, že si namastí kapsu na turistech sebrali 20 tis, zamávali bye bye a vystoupili. Pak jsme trochu znervozněli, že několik min nechtělo zastavit žádné jiné bemo nebo nás nechtělo vzít za 5. během chvilky jsme už, ale seděli v dalším kde 5 tis bylo akceptováno. Do centra bylo docela daleko jeli jsme skoro hodinu a pote nás řidič vyhodil na ulici plné krámku a warungů z čehož jsme usoudili že jsme v nakupní čtvrti Pasar Sentral kam jsme taky chtěli. Bohužel přesnou lokaci se nám podle mapy nepodařilo najít tak jsme se po tom co se žehoš vymočil na hlidaném parkoviště a dostal indonéskou sodu od hlídačky, vydali intuitivně směr přístav. Cestou jsme poobědvali nikterak vynikající mie bakso, ale podle nazvu restauraci aspon zjistili, že jdeme správně a k přístavu je to jen par desítek metrů. No k přístavu to je asi silnější slovo, nákladní mola a překladiště by se za přístav považovat dali, ale osobní část už méně. Kdybych měl citovat průvodce stalo tam něco ve smyslu. „Přístavní promenádu lemují desítky jídelních stánků kde dostanete veškeré speciality makassarské a cele indoneské kuchyně. Z přístavu odjíždějí pravidelně loďky na přilehlé ostrovy. Nejbližší z nich je poněkud plný hodinových hotelů špinavých pláží a hraje tu hlasitá muzika“. Kdybych já psal průvodce popsal bych to asi takto: „Na ulici podél moře vede jen uzký chodník a musíte davat pozor aby vás nezajel becak. V několika málo jídelních stáncích není k dostaní téměř nic a už vůbec ne něco co bych snědl po dvoudenním půstu. Pokud prolezete dírou v plotě, odmyslíte si smrad hnijících ryb, odpadků a smetiště, dojdete až k moři. Zde vás odchytne nahaneč jež vás bude chtít za nemalý peníz odvést na některý z ostrovů. Pokud budete mít štěsti bude na vás nahaneč mluvit anglicky a i tak bude vaší jednou šancí jak se někam dostat jelikož v kanceláři přístavu se nic nedozvite. Pote co zaplatíte nemalou částku a podaří se vám nastoupit do vratké lodičky z vysokého mola užijete si uchvatnou asi 5min plavbu na 2,5 km vzdálený ostrova Lau-Lau. Pokud vam nestačil smrad a špína v Makassaru je toto místo které, překoná i ty vaše nejčernější představy. Pokud budete mít štěstí můžete na pláži přes vrstvy odpadku zahlédnout i písek. V případě že si sebou vemete holinky můžete si i smočit kotníky ve vodě o teplotě asi 40 stupňů plné nejrůznějšího harampádí.“
Když jsme se dosytnosti nabažili krás Makasarské riviery. Vydali se zpět do města protože jsme dostali chuť na Mc zmrzlinu. Kapitán bárky nás sice lákal na vzdálenější ostrovy kde už se prý dá koupat, ale chtěl za to takový peníze, že jsme si řekli, že to do zítřka vydržíme.
Když jsme prolezli dírou v plotě zpět na ulici vedoucí podél pobřeží stanuli jsme před místní největší a jedinou památku Fort Rotterdam. No žádná extra podívaná to není jedná se o komplex několika budov obehnaný cca 2-3m vysokou zdí. Podle toho jak ji honosně ji popisuje průvodce by jste si řekli že to musí být velké jak Terezín, ale má to sotva 100x100 m navíc zasazeno mezi moderní budovy takže návštěva není uplně tím pravým kulturním prožitkem. V jedné z budov je celkem pěkné muzeum o historii i současnosti Indonésie, Celebesu i Makassaru. Málem jsme se i vyhnuli vstupu (4kč), ale vrátný si nás našel. Nejzajímavějším exponátem ve Fort Rotterdam jsme byli ovšem my čtyři, jelikož se s námi fotila skupina cca 15letých studentek (jedna z nic o sobě řikal že je Cristiano Ronaldo) a dokonce i Dia-místní celebrita ze stříbrného plátna, která zde zrovna natáčela nějakou strhující telenovelu. Vůbec v indonéské televizi snad neběží nic kromě zpráv, telenovel a pěveckých soutěží.
Po návštěve pevnosti jsme stále potřebovali nějak zabít celé odpoledne. Chtěli jsme jet becakem do Mekače na zmrzku, ale když nám vysvětlil, že je daleko a že nás sveze za 15tis jeli jsme za 8tis do KFC. Po zmrzlině která je tu sice dvakrát dražší než McD, ale za stále přijatelných 10kč jsme jen přešli ulici do warungu na druhý oběd. KFC a McD je v Indonesii pro mě něco neuvěřitelného. V mekáči stojí menu cca 3x tolik co oběd v restauraci, to bych ještě pochopil, protože burger je pro indonesany přeci jen exotická a neobvyklá krmě. Ale proč chodí do KFC na kuře , které se samozřejmě podává s rýží a ne s hranolky (nasi Ayam Bakar), když to samý stejně každý indonesan pozřívá min. 1-2denně a ve warungu to stojí míň jak polovinu, to nechápu. To je jak chodit u nás do Fast-foodu na svíčkovou za 200kč.
Po oběde v restauraci naproti KFC jsme se vydali zabít dalších několik hodin do uliček Makassaru. První kratochvíle internetová kavárna byla plná (proto taky píšu report se 14denim zpožděním), pak jsme našli kulečníkovou hernu a dali si partičku o juice. Po tom co jsme dvakrát postavili černou kouli do neřešitelné situace sme to radši zabalili, že se podíváme naproti do fotbalové haly.
Mě a tutlikovi se zprvu moc nechtělo. Po tom co jsme do otevřené haly vstoupili způsobili jsme pozdvižení jako kdyby na růžek přišel Karel Gott. Atmosfera nás zcela pohltila vzpomněli jsme si jak voní čerstvě posekaná škvára zadřená v koleni a hnáni touhou pomazlit se po dlouhé době s balonem a nasazet pár naší gorengů. S partou místních kluků (vypadali max na 15, ale bylo jim 17) jsme dohodli přátelské utkání na 30 min. hrubého času. Navrovali jsme, že kdo prohraje platí hřiště, ale měli z nás o hlavu větších bělochů asi restepekt takže nakonec jsme se dohodli, že hrajem o čest a platíme na půl (každý tým 35tis na půl hod. futsal na indoneské poměry není příliš levná záležitost u nás je cena za podobné řiště jen o málo vyšší). Celá dohoda probíhala přes jednoho učenlivého mladíka který uměl anglicky.
Převlekli jsme se do plavek do pul těla a vyběhli na krásný umělý trávníček 3generace. Hrálo se pochopitelně bosky s měkčim balonem 3+1 což bylo vzhledem k velikosti hřiště optimální.
Kluci vopálený si půjčili pro tento zápas s GEKADem několik hráču Barcy, takže se proti nám postavila silná sestava V.Valdes-Henry, Messi, Fabregas.
Od úvodního hvizdu měli naši hráči převahu, kontrolovali hru a soupeřovi rozehrávku brzdili už v zárodcích. Brzy si vypracovali náskok 3:1 a vše se zdálo být jasné. Pak ale soupeř snížil na rozdíl jediného. Našim borcům však v hale vyhřáté na příjemných 34,5stupně rychle ubývaly síly, ale po té co Skoťánek trefil před bránou stojícího B2 a za chvíli i tutlika vypracoval si slibný náskok 5:3. Od té chvíle už bylo na hřišti jen jedno mužstvo. 14-ti denní treninkový výpadek a nezvyklé klima způsobilo, že Hráči GEKADU již jen v mdlobách bloudili po hřišti, a snažili se plouživou chůzí bránit rychlé kontry soupeře. Když někdo ukázal ta na balon a uděl pár rychlejších kroků, šel zpravidla střídat do brány, ale ani tam si nemohl moc odpočinout, díký sílící převaze domacích, hnaných početným hloučkem asi 20fanoušků. Pot stékal po tvářích po čele do očí, že nebylo nic vidět někdo z nás stál delší dobu na jednom místě tvořily e pod ním kaluže, Petr Novotný by mo závidět. Do posledních chvil však naši borci drželi nerozhodné a do domácí odvety v Běchovicích nadějné skore 5:5. Šance na pěkný výsledek a body z venkovního zápasu, definitivně zhasla když zdecimované obraně vstřelili v poslední minutě tecnicky výborně vybavení domácí hráči, dva rychlé goly.
Po klaksonu oznamující konec zápasu přišlo na řadu nezbytné focení s hrači i 20 fanoušky. Prohra nás zprvu trochu štvala, ale zahrali jsme si výborně a nabrali nové zkušenisti z mezistátních zápasů. Nakonec jsem rád, že jsme prohrali protože místní kluci z toho měli obrovskou radost a kdoví jestli si takhle ještě zahrají proti někomu z Evropy.
Konečný výsledek po Žehošově hattricku a golech Tutlika a B2 tedy: FC Becak Makassar-GEKAD-7:5 (3:4).
Po zápase z nás ještě dlouho lil pot. Vzali jsme zavděk mandi a po dlouhé době se umyli tekoucí vodou. Když jsme se dali dohromady natolik, že jsme mohli chodit vydali jsme se pomalu směrem k bemu na letiště. Cestou si ještě Skoťánek koupil svačinku a večeři na letiště-10 kusů donutů kobližků, taštičky plněné čokoládou i zeleninou za krasných 1000Rp/ks. Měli jsme ještě čas na džus, ale nemohli jsme najít žádnou provozovnu. Pak jsme našli hned 2stánky vedle sebe navíc přímo na ulici kde jezdí naše bemo „D“ směrem na letiště. Ted se dostáváme k dnešní nejveselejší historce. Jelikož v obou stáncích stál džus 4tis. A lákali nás do obou Leoš začal se svoji osvědčenou vyděračskou taktikou „kdo dá míň“ vyvolavací cena: „Juice three thousand“. Na 3tis přistoupili oba dva celkem bez problémů. Na dva už se jim příliš nechtělo, ale nakonec přistuopili obě slečny mixerky. Zatímco Leoš zběsile gestikuloval my jsme se velice bavili a bylo vidět, že i majitelky a nakonec i kolemjdoucí. Po tom co Žehoš stáhl cenu pod výrobní náklady zahlásil památnou větu: „Juice gratis?!“ a to už jsme my i všichni okolo lehli smíchy.
Řekli jsme, že si dáme v každem stánku jeden ať mají kšeft, nakonec jsme ji stejně zaplatili 3 nebo 4tis, ale za tu srandu a citát výletu to rozhodně stálo. Vynikající zelený asi pistaciový džus, s přidáním celých pístacíí byl velice výživný a na druhý už nejak nebylo místo a také se přiblížil čas odletu. Bohužel jsme tohle veselé místo kde se s náma pak všichni fotili a všichni smáli, museli opustit a vydali se bemem na cestu k letišti. Cestou jsme stavěli na autobusáku odkud jsme několik dní předtím odjížděli a viděli tam našeho naháněče jak se s dalšímy asi deseti opruzáky, pere o vystoupivší cestující. I Bedvovi cosi nabízel ani nás nepoznal. Po chvíli jsme se ocitli na křižovatce a cestě vedoucí k letišti, nabídli jsme našemu bemaři 15tis at nas hodí k letišti, ale nechtělo se mu. Zato jízdné u něj stálo jen 4tis. Taxikář chtěl za 3km 50tis (rano jsme platili 17) další bemař nám nabízel svezení za 100tis na 3km což je uplně mimo mísu s rýží. Nakonec jsme vzali bemo charter za 20tis. Před půl sedmou jsme byli na letišti, vyzvedli a přebalili batožinu a 2hod před odletem byli připraveni k check-inu. To už mě značně bolelo koleno z fotbalu a chodil jsme jen z obtížemi. Odbavení probíhalo současně na 3lety Merpati, ale náš do Manada nikde nesvítil. Na přepážce nám bylo sděleno ať se postavíme do fronty na let do Surabayi. Ve frontě se s námi dal do „řeči“ náš budoucí hluchoněmý skautský spolucestující. Pořád nám něco posunkama povidal a ukazoval odznačky na své skautské uniformě. Pak dokonce zavolal videomobilem nějakému kamaradovi. Nevim jestli už jsem to doma viděl mobil s videohovorem, každopaně dobrá věcička pro hluchoněmé. Napřed „ukazal“ kamaradovi něco ve smyslu jsem na letišti a tyhle lidi z Evropy letěj se mnou pak nam ho ukazal na displeji, že nám chce taky něco „říct“ , tak jsme mu hezky ponašem zamávali do kamery to jediný co asi umíme přeložit do znakový řeči.
Po odbavení jsme šli prozkoumat letiště na kterém jsme byli asi jediní evropani. Nakoupili jsme suvenýry, já letadýlka a to stylem, že jsem si napřed prošel všechny krámy a vytipoval nelevnější-ale bylo to stejně dražší než v Surabaye, ale letadýlka Batavia a Merpati mi ve sbírce prostě nemužou chybět. V nejlevnějšim krámě jsem si koupil Merpati za 150tis a nechali si vypsat ručně účet abych to mohl ukázat ve vedlejším a dali mi Batavia za stejnou cenu. Ve vedlejším, ale měli i menší modely a z 95 sem ji ukecal aspon na 90, pak šel zpět do prvního a řek jim že sem si to rozmyslel, že model nechci at mi vratí peníze, prodavačky koukaly s otevřenou pusou a nechapali a nechteli vratit peníze když jsem jim, ale ukázal paragon a neporušený zboží tak smutně sáhla do kasy a vrátila peníze a za ty jsem si pak koupil ten menší levnější model, to sem ale hajzl co. Po tomhle extempore jsem se modlil at nemame zpoždení at už jsme pryč. Že odletíme na čas jsme zjistili 10min před plánovaným odletem kdy se nic nedělo, tak jsem se šel zeptat ke kontrole. Slečna se zhrozila a hnala me ke gatu. Zburcoval jsem ostatní, ale falešný poplach byl to odlet do Surabayi kam sme stali frontu na check-inu. Pak se několik dalšíc desítek min nic nedělo a tak jsme vymýšleli možné i nemožné varianty co se stalo a kdy se poletí. Nakonec jsme měli zpoždění asi 1h20m a u gatu nás čekala další 737-200 starší než my. Měli jsme sedadla v krásné první řadě se spoustou místa na nohy. Taky jsme tipovali jestli dostaneme k jídlu alespoň tu housku, sice jsem sněd spoustu donutů a taštiček, ale už jsme měli taky hlad. Občerstvení bylo a dokonce teplé. Smažené nudle (Mie goreng) chutově dobré, dokonce i moučník k nerozpoznání od amarounů byl příjemně stravitelný. Na hodinový let navíc v indonesii s letenkou za 650Kč naprostý luxus. U ČSA dostanete mikroskopickou bagetu, teplé jidlo pouze v bussines class. U jídla nás vyrušil tutlik, že vidí z okna nějaké záblesky. Uklidnil jsem ho, že to jsou světla letadla, po tom co se rozsvětlila část oblohy jsem ale znejistěl. A začal přemítat co až do nás uhodí blesk. Zabít se zrovna teď když nás čeká vrchol dovolený, a taky už mam koupený letenky do Brazilie to bych na tom pěkně prodělěl, navíc co by tomu řekli doma. Na druhou stranu prales ten pád zbrzdí a pokud nespadnem do moře tak třeba můžem přežít. Ale co zas budem dělat v pralese uprostřed Sulawesi? Naštěstí jsme bouřce brzo ulítli a měl u okna úkol sledovat překročení rovníku. Když nastal slavný okamžik návratu na severní polokouli nepodařilo se m nikoho vzbudit abych mu tu radostnou událost sdělil. Zanedlouho jsme přistávali v Manadu. Já jako pajdavá noha jsme šel před halu plnou naháněčů zjišťovat kolik stojí taxi. Ceny začínaly kolem 75tis. Nakonec jsme se leošovou metodou dostali až na 60 nebo možná 55. Nechali jsme se dovest přímo k hotelu Celebes který je hned u přístavu. Hotel měl krásnou vstupní halu několik kategorií pokojů, z nichž nejvíce nás zajímala nejnižší třída ekonomi za 100tis se snídaní. Recepční sdělil že ekonomi jsou plné, ale když jsme mu sdělili, že my nemáme na standart za 125 stejně jsme „plné“ pokoje dostali. Pokoje celkem dostačující a čisté jako bonus džbánek vody a zubní kartáček (jako by věděli, že mi ho ráno zneškodnili na LETIŠTI). Po několika výkřicích se mi podařilo najít polohu ve které muž ležet a nebolí mě koleno.
Rano když jsem se dobelhal o 2 patra výš na terasa čekala nás bohatá snídaně s výhledem na přístav a náš ostrov Bunaken na obzoru. V indonesii se pochopitelně k snídani podává naší goreng, ale já jsem vzal zavděk toustům s fíkovou marmeládou a čajem s příchutí kávy.
Ti kdož mohli chodit šli do přístavu zajistit lod a nejlepe i nejaký resort na ostrove. Povedlo se a dohodl se odjezd k našemu pozdějšímu bydlišti na 12 hodinu. Pak jsme si šli rozměnit peníze a sehnat potapěčské brýle a repelent. Při té příležitosti jsme ztratili Leoše a doufali, že nás někde najde. Jak se později ukázalo byl nám v patách, ale našli jsme ho až v hotelu kde jsmeměli sraz a všichni krom něj jsme tam dorazili pozdě. Kdo by to byl řek jaký bude problem sehnat brýle a šnorchl když za rohem je vyhlášená potapěčská rezervace. Avšak problém byl. Tutlik měl vlastní, Leoš s B2 neměli nic a já jsem pořídil jen takovou propagační masku s podrápaným sklem (když už je měli v obchodě stáli aspon 300tis), ale hlava i nos se mi tam vešly. Za 60tis jsem k nim měl i šnorchl a dětské ploutvičky a nakonec jsem to všechno nechal našemu potápěčskému průvodci. Kdybych si půjčil jak Leos s B2 na 3 dny vyslo by to jen o 15 dráž, ale svůj úkol splnily a já sem ušetřil na internet a svezení ojekem poslední den. Tím jsem zkompletoval veškeré možné dopravní prostředky: Letadlo, vlak, motovláček, autobus, auto, loď, bemo, becak, motobecak, fiakr, mikrobus, kůň a ojek.
se zpožděním zapsal Skoťánek
2024 ©